Volvista Rudy Linka: Aby se lidi bavili

V čem je magie New Yorku, o které všichni mluví?
Jestli člověk nebydlí tam, kde se narodil, tak New York je asi to jediný druhý místo na světě, kde se můžete cítit jako doma. Všude jinde se budete snažit být Švédem, Čechem nebo Japoncem. Ale každý má šanci se stát Newyorčanem v den, kdy se objeví v New Yorku. A ten den, kdy zjistí, že přežije. (smích)

Město je to tvrdé. Ale ty nejhodnější lidi jsem potkal v New Yorku. A kdybych nebydlel v New Yorku, tak spolu neděláme tenhle rozhovor.

Proč?
Když se chceš naučit hrát bossa novu, tak pojedeš buď do Rio de Janeira, nebo do New Yorku. A na obou místech jsou ty nejlepší lidi z Brazílie, kteří to hrají nejlíp. Mám podezření, že jsou tam skvělí architekti, spisovatelé... Že má to město opravdu nějakou kreativní kapacitu. A líbí se mi víc a víc, že to tam funguje i po lidské stránce. Jestli tě přepadnou, tak ne proto, že jsi bílej. Ale proto, že opravdu potřebovali peníze. V New Yorku jsou lidi z celého světa a neperou se. Můj zubař může být z Pákistánu a vím, že je skvělej. Kdyby byl ve Švédsku, tak by k němu chodili asi jen lidi z Pákistánu, byť je to jedna z nejotevřenějších zemí světa.

Představ si, že jsem přijel do New Yorku jako naprostý nikdo. Nikdo mě neznal. A úplně světový lidi, které znal celý svět, mi věnovali svůj čas. Aniž by jim můj strejda nebo nějaký kamarád z ÚV KSČ zavolal a chtěl pro mě protekci. Vážím si toho hrozně moc. A to je New York.

Kde v New Yorku relaxujete?
Bydlím na Upper West Side, hned za Lincoln Centrem. Je tam nádherný park, přímo u řeky Hudson. Všude jsou stoly, kavárny. Člověk by ani nevěřil, že je uprostřed velkoměsta. A Central Park. Chodíme skrz něj, když jdeme navštívit dceru. Tam jsou lidi pokaždý na stejném místě. Saxofonista na rohu, který hraje super. Jako Sonny Rollins. Pokaždé, když jdu kolem, tam mu dám do futrálu dolar. Jako všichni ostatní.

Mění se Amerika?
Změnil ji šíleným způsobem Trump. Začal používat hesla, která jsem už dávno zapomněl. „Jsi horník a kdo je víc?“ A hned slib, že budou znovu dolovat. Úplná blbost. Komunistický kecy nejhrubšího zrna. A oni mu věří. To je průšvih. Představ si, že v Kanadě udělali přísný zákon proti automatickým zbraním přes noc. Prostě v Kanadě rozhodli, že nesmíš vlastnit samopal, a v USA v tom samém dni soud rozhodl, že město New York ti omezuje svobodu tím, že nesmíš mít zbraň. Amerika prochází šíleně těžkým obdobím.

Nedávno ilegalizovali potraty. Celá Amerika na to koukala a nemohla tomu uvěřit, přesto se to stalo. Každý by měl být pánem svého těla. Nějací páprdové rozhodnou o osudu mladých holek, které možná zemřou, protože se budou provádět potraty načerno. Společnost je tak rozdělená. Jako celý svět. Najednou mi to připadá, že náboženství, respektive ideologie, se vrací a žádná diskuze a dobrá argumentace vůbec neexistují.

Stejně ale věřím tomu, a ty to víš, protože jsi tam žil, že na Americe je úžasné to, jak se rychle mění. V 50. letech zakázali Rayi Charlesovi hrát ve státě Georgia, protože řekl, že nebude vystupovat před rozděleným publikem na černé a bílé. O 25 let později se stal jeho největší hit Georgia On My Mind jejich hymnou. A to mi dává naději. Změny tady přicházejí oproti jiným zemím o moc rychleji.

Kdy jste se naposled naučil něco nového na kytaru?
Já doufám, že včera. Studoval jsem s Jimmym Hallem, fantastický člověk. Jednou na mě koukal a povídá: „Člověče, Rudy, dnes jsem cvičil a měl jsem pocit, že ještě tak dva týdny a bude to ono.“ A myslel to vážně. A to bylo potom, co hrál s těmi největšími legendami jazzu a byl asi na 400 nahrávkách. V momentě, kdy si někdo začne myslet, že už se nemůže nic naučit, tak skončil jako muzikant. Speciálně jazzový...

Mění se kytara jako nástroj?
Akustická kytara minimálně. U elektrické kytary se vyvíjí všechny ty možné krabičky a pedály. Obecně si myslím, že kytara je obrovsky zajímavý nástroj. Nejen nástroj. Kytara má sílu měnit vlády a režimy. Je to nástroj svobody. Líbí se mi na ní, že ti nikdo nikdy neřekne, jak to„musíš“ dělat. Devět let jsem hrál na housle a ta metodika už je dnes tak dokonalá, že když to předpisově nedržíš, tak šance, že budeš houslový virtuos, je mizivá. Kytaru můžeš držet jakkoli. Nepotkal jsem nikdy nikoho z těch nejslavnějších muzikantů, aby mi řekli – drž to takhle. Je to na tobě. Udělej ten zvuk, jaký chceš udělat. Bob Marley. Neskutečná hudba. Beatles. Udělali něco, co je daleko víc než akordy a melodie. Keith Richards má úplně fantastický zvuk na kytaru. O Scofieldovi a Abercrombiem ani nemluvě.

Řekl jste, že je důležité najit si své publikum, jinak jste navždycky amatér. Jak to myslíte?
Nechci tím říct, že amatéři nehrají skvěle. Naopak. Ale profesionalismus je, že musíš hrát v jakékoli situaci a velice dobře. Aby k tomu došlo, musíš hrát neustále a pro posluchače. Bez posluchačů to prostě nejde. V Americe není ministerstvo kultury. A jestli ty si své publikum nenajdeš, nebudeš mít na nájem. Ať si myslíš, jak chceš, že jsi génius.

Dnes je to o to těžší, protože těch možností poslouchat hudbu doma je strašně moc. Když jsem začínal v Americe, hráli jsme na svatbách. Je to velice dobře placené. Řekli jsme si za koncert 10 nebo 15 tisíc dolarů a vždycky jsme je dostali. A další tři tisíce, když jsme hráli o hodinu déle. Potom jsem šel hrát do jazzového klubu. Tam jsme hráli od deseti večer do dvou do rána a každý jsme dostali 22 dolarů. Na svatbách jsme hráli Stevie Wondera, Billyho Joela, Michaela Jacksona, ale v klubu to, co jsme si napsali sami. Je velice lehké začít hrát jen to, co vydělává peníze a co všichni chtějí slyšet. Chce to notnou dávku odhodlání, optimismu a energie hrát svoje vlastní kompozice.

A ještě k tomu musím říct, že v New Yorku je spousta světových muzikantů. A když si nimi začneš hrát, tak skoro automaticky lidi začnou recenzovat tvoje desky. Tohle je další věc, kterou ti New York umožní.

Takže dobýt světový jazz z Česka nejde?
Když jsem začínal, byla jediná jazzová škola v USA: Berklee College of Music v Bostonu. Dnes jsou jazzové školy všude. V Praze, v Německu je asi šestnáct univerzit s jazzovými odděleními. Přesto... Já, kdybych chtěl být toreador, jo? My máme chalupu v Prachaticích. Co bych v těch Prachaticích mohl udělat? Koupit si pozemek a postavit arénu. Pak si koupit býka. Pak ty krásný, zlatem vyšívaný těsný kalhoty a vestičku a červený hadr. A pak bych tam stál a mával tím hadrem na býka. Co by mi chybělo?

Publikum.
Přesně! Publikum. To je to nejdůležitější. Když bys chtěl udělat voňavku a žil v Příbrami... Namíchal bys něco fantastického a dal tomu název„Vůně jara, Příbram“. Kdo by to koupil? Voňavce prostě pomůže, když je tam napsáno Paříž. A jsme zase v New Yorku. Není to tam vůbec jednoduché. Ale ta možnost tam je! Nevsadil bych na to, že příští Miles Davis bude určitě z Hodonína. A to si nemyslím, že by tam nebyli talentovaní lidi. Jestli si myslíš, že máš talent, musíš vstoupit do té řady lidí, kteří si také myslí, že mají talent. A ne tak, abys ty tvrdil, že máš talent mezi lidmi, kteří se o to vůbec nezajímají. Takových lidí je všude plno.

Jak je u muzikantů důležité umět k lidem promlouvat?
Nestačí hrát technicky dokonale. Ta aura, která jde k lidem z pódia, je obrovsky důležitá. Fakt mám pocit, že ti nejlepší muzikanti jsou schopni se skvěle vyjadřovat i slovem. Je zajímavé, že ti, co hrají málo not, nepoužívají ani moc slov, když mluví. A když něco řeknou, tak je to myšlenka, která stojí za pozornost. Hudba je velice blízko mluvené řeči.

Kde jste v sobě objevil mluvené slovo vy?
Možná i proto, že jsem se učil jazyky až po odchodu z Česka, víc přemýšlím nad tím, co a jak říkám. A taky, za 40 let na pódiu se člověk už něco naučí. Pozoruju ostatní. Všichni dobří lidé v historii jazzu uměli mluvit k lidem. Když koukám na české kapely, které hrají na našem festivalu, tak mám skoro vždy pocit, že hrají dobře, ale chybí jim ta interakce s publikem.

Když žiješ 36 let v Americe, tak pochopíš, že ať si myslíš, co chceš, tak jednou jsi na pódiu a v entertainment byznysu. A pokud si někdo myslí, že jazz je intelektuální a měl by se hrát někde ve sklepě, jen pro pár lidí? Tak se podle mě mýlí a lehce bych mohl dokázat, že to tak není.

Když hraju v Itálii, tak vždycky přijde 300–400 lidí. Vážím si toho, protože nejenže přijdou, ale také si koupí moji desku. Nemůže být nic lepšího. V Americe jsem potkal mnoho lidí, kteří to někam dotáhli. Jako je BB King. Nejenže výborně hrál, ale ještě byl tak úspěšný, že měl po světě síť bluesových klubů. Když jsem s ním mluvil, tak mi řekl: „Hele, člověče, dělám to už dlouho. Ale každý večer, když dohraju, tak si řeknu, jak je úžasný, že za to někdo zaplatil.“ Řekl mi to mezi čtyřma očima a věřím, že to myslel vážně. Je to úplně jiné než v Evropě, kde si mnoho „umělců“ myslí, že jsou opravdu něco „nad obyčejnou zábavou“.

Jak se udržujete v kondici?
V padesáti jsem se natáhnul pro zesilovač a ruplo mi v zádech, že jsem se dva týdny nepohnul. Doktorka mi řekla, že musím dělat jógu. Začal jsem v New Yorku. Chodil jsem na lekce procházkou ráno přes Times Square. Cestovat s kytarou je fyzická záležitost. Zvyknul jsem si na to. Mám denní rutinu 15 minut jógy každý den. A když to vynechám, mám pokažený den. Když chodím, chodím rychle. Na chalupě sekám trávu, což trvá dvě hodiny.

Na vaší chalupě to trvá déle, řekl bych.
Tak já mám traktor. (smích) A taky si dávám pozor, kolik alkoholu vypiju. Na turné se každé víno nasčítá. Dnes neznám nikoho z muzikantů, kdo by držel flow padesátek – drogy, alkohol. Mnozí z nich jsou vegetariáni, a když... tak rybu.

Text: Aleš Wallcon, Foto: Jakub Deml