Volvistka Daniela Písařovicová: Ambice mám v osobním životě

Moderovala nejprestižnější zpravodajské pořady v České televizi. Po 16 letech veřejnoprávní praxe se rozhodla pro změnu a posílila tým DVTV. Na obrazovce působí seriózně až vážně, v reálném životě ovšem miluje humor a ráda si dělá legraci sama ze sebe. Zpívá, miluje divadlo a pravidelně běhá. A taky se chce věnovat víc sobě. Mluví otevřeně a vy máte pocit, že s ní můžete probrat cokoliv, tak dokonalý má přehled. Pohodová ženská, která se ale umí, když chce, i přísně podívat. A taky Volvistka!

Je první otázka něčím jiná a důležitá?
Je strašně důležitá. Vždycky se nejvíc nadřu právě s první otázkou. Jakou jste vymyslel vy?

Tuhle.
(smích) Je důležitá, protože první otázkou otevíráte rozhovor, a pokud je zajímavá, přesvědčíte lidi, aby se dál dívali nebo četli.

Stýská se vám po České televizi?
Byla to pevná součást mého života. Stýská se mi po lidech, kamarádech... Vlastně upřímná odpověď by byla, že se mi stýská, ale ne ve smyslu tom, že bych litovala svého kroku.

Když při moderování přijde citlivé téma, třeba nemoci, úmrtí, děti. Jak ovládáte emoce?
Musím říct, že jsem zatím měla „štěstí“, že tato těžká témata obvykle vyšla na kolegy. Taky jsem jen člověk, a když moderuju citlivé téma a nechám se pohltit vysílanými obrázky, mám slzy v očích. Obrana je taková, že buď jen mluvíte a nedíváte se na obrázky, nebo se modlíte, aby tyhle zprávy vyšly na kolegu.

Můžete si v DVTV dovolit nebýt tak komisní jako ve veřejnoprávní televizi?
Asi si teď víc dovolím, i když styl moderování mám jen jeden. Zatím na sobě nepozoruju, že bych se jako moderátorka nějak proměnila. Možná jsem malinko ostřejší, ale to je spíš formátem a délkou rozhovoru. V ČT jsem stále musela hlídat čas a ten mě teď tolik netlačí.

Změnilo se něco ve vaší přípravě na rozhovory, v zákulisí natáčení?
I když mám rozhovor na dvacet minut, stejně si připravím otázky na hodinu a půl. A v DVTV mám daleko lepší support, už třeba jen tím, že mi kolegové udělají skvělé rešerše. Že vědí, co je důležité, na co se soustředit. A já se tak můžu zaměřit jen na těch nejdůležitějších 15 stránek. Dohledávám si už jen drobnosti. V ČT jsem si byla více méně svým pánem. Tam se rešerše občas povedly, občas nepovedly, a tak jsem si všechno psala na koleni já. Tady tým skvěle funguje. Ale pozor, ne že by v DVTV byla totální absence kritiky, naopak. Kolegové jsou velmi kritičtí. Ale konstruktivně. A to v České televizi taky nebylo.

Šla jste s DVTV do neznáma?
Vždycky je to krok do neznáma, i když jdete za lidmi, které už částečně znáte nebo jsou to kamarádi. Nevíte, jak funguje tým, přicházejí nové výzvy. Danielu i Martina jsem znala, vážím si jich jako novinářů a samozřejmě jsem chtěla obstát.

Nenarušujete v DVTV Daniele vykací morálku? Pokud tedy platí, že si s Martinem stále vykají.
Kdepak, už si tykají. Ale já si třeba s Martinem vykám. Jedna Daniela v týmu si s Martinem vykat musí.

Nezávislost, objektivita, nestrannost. Můžete si dovolit v jedné z těchto zásad povolit?
Nechci. Je to moje přesvědčení, že takto má moje práce vypadat. Chci vždycky měřit všem stejně. Každý má nějaký názor a já ho budu konfrontovat s názory opačnými.

Řekla jste, že radši moderujete sama než ve dvojici. Proč?
Protože každý nějak vnímá svět a má na dané téma svůj názor. Když máte dva moderátory, musí mít dokonalou přípravu nebo musíte být naprosto sladění na jednu notu. Jinak se stane, že vy byste rozhovor stočil nějakým směrem, a druhý moderátor vybočí a rozhovor pak směřuje úplně jinam. A vy potom musíte respektovat kolegovu otázku, byť byste se chtěl ptát úplně jinak a na něco jiného. Pro dobro celku se zkrátka vždy jeden z nás musí přizpůsobit.

Jste sebekritická?
Hodně svou práci analyzuju. Jsem schopná se zaobírat poměrně dlouho tím, jestli jsem udělala chybu a kde. Jestli se to či ono podařilo. Nejsem ten typ, který by mávnul rukou a řekl si – Dobře, jede se dál. A zastávám názor, že pokud si to mám pokazit, tak ať si to pokazím sama. Neříkám, že bych moderovala s lidmi, kteří by mi to pokazili, to ne. Ale když moderuju sama, je celá zodpovědnost jen na mně.

Máte teď, díky DVTV, více času na sebe?
Myslím si, že jo. I teď mi práce zabere hodně času, ale zase nemáme tolik směn do měsíce, abych měla pocit, že by mě to úplně pohltilo a já neměla čas odpočívat. Ano, mám víc času pro sebe.

To byl i důvod, proč přišla ta změna?
Jednak i kvůli tomu, že jsem vysílala pozdě v noci a člověk je vybuzený, aby podal co nejlepší výkon. Chodila jsem spát ve dvě, v půl třetí ráno, jenomže se budíte brzo, protože se zase musíte připravovat. A to mě doběhlo. A druhá věc bylo zjištění, že když mám volno a můžu vyrazit na výlet, za přáteli, tak na to nemám energii. Najednou se vám změní žebříček hodnot a zjistíte, že práce není to jediné ve vašem životě. Začala se mi ze života vytrácet radost. Rozhodla jsem se pro změnu, protože mladší už nebudu a nechtěla jsem si později nadávat a litovat, že jsem v životě leccos propásla.

Když jste oznámila konec v ČT, chvíli se nevědělo, kam vaše kroky zamíří. Přicházely v tomto mezidobí nabídky?
Přicházely. A zajímavé. I mezi investory, protože má vystudovanou ekonomku. Nabídky z velkých firem, ale i z jiných médií. Jenže já DVTV beru jako velkou výzvu.

Mezi námi, kam jinam, že?
Přesně. Nenašla bych v Česku alternativu. Kdyby nabídka z DVTV nepřišla, byla bych v ČT doteď. V mém vnímání bylo pouze DVTV, nebo zůstat v České televizi.

K vaší práci patři neustálé zdrojování, zjišťování informací, jak jste sama řekla – nenechá vás zakrnět. Neměla jste už chuť být pár dní bez přílivu informací?
Já jsem to po odchodu z ČT udělala. Odjela jsem na dovolenou a řekla jsem si, že budu týden bez informací. Naštěstí tam špatně fungovala wi-fi, takže to šlo samo. Mohla jsem si dopřát ten luxus nesledovat zpravodajství. A po týdnu jsem se vrátila a z premiéra Igora Maťoviče byl ministr zdravotnictví. (smích)

Neříkejte mi, že jste si nevezla balík knížek.
Vezla jsem si čtyři. Ale protože jsem jela s kamarádkami, zjistila jsem v půlce dovolené, že nemám přečtenou ani jednu, a to se mi normálně neděje. Po dovolené jsem to samozřejmě dohnala. Knížky, Netflix, který dokáže spolykat hodně času, běhání a občas nějaký výlet. Nebylo to promarněné období. Potřebovala jsem chvíli dělat nenáročné věci.

Jste zvyklá na to, že moderátoři se v debatách ptají takzvaně za diváky. Jaké otázky podle vás fungují nejlépe?
Před rozhovorem mívám načteno spoustu zdrojů, a když chci argumentovat, proč se zrovna na tohle ptám, může se v tom divák ztratit, protože to neřeknu dost jasně. Nejlépe fungují stručné a jasné otázky. Často se dívám i na Twitter, abych viděla reakce lidí, jejich odezvu, a i z toho potom moje otázky vycházejí. Když děláte rozhovor s Helenou Třeštíkovou, tak se nemůžete ptát úplně za lidi, protože nevíte, co je na jejích dokumentech zajímá. U takových témat by každý z nás udělal rozhovor jinak. Obecně ovšem platí, že když se díváte kolem sebe, nežijete v bublině, ale sledujete sociální sítě, co lidi komentují, na co naráží, najdete inspirace dost.

A není někdy frustrující, že se naopak za lidi zeptat nemůžete? Když řešíte s politiky trapné kauzy, jejich výmluvy, lži. Nemáte někdy chuť bouchnout do stolu a…
Jestli vám můžu radit, vy moderátora zpravodajství nedělejte. (smích) Dokážu vám po skončení takového rozhovoru říct – Já mu věřím. Nebo – Já mu nevěřím. Zkrátka jestli na mě někdo působil uvěřitelně, nebo ne. Ale udržet emoce k tomu patří.

V rozhovorech obvykle padají otázky na to, co se nepovedlo. Mě by naopak zajímalo, co se vám v životě povedlo.
Mně se povedlo narodit se do skvělé rodiny. Za to se musím pochválit. Povedlo se mi vybrat vždycky takovou školu, která mě bavila. Povedlo se mi nějakou záhadou najít zaměstnání, které mě baví. Povedlo se mi o víkendu zaujmout svoji neteř tak, že jsem z toho sama byla překvapená. A na co jsem hrozně pyšná, je, že se synovcem, kterému je 15 let, máme fakt skvělý vztah. Je boží.

Mám tady pár postřehů od několika našich společných přátel, můžete se k nim nějak vyjádřit?

Daniela miluje humor.
Strašně. Miluju černý, až ironický humor. Všechny naše rodinné oslavy často propukají v salvy smíchu, mám kolem sebe kamarády, se kterými je neuvěřitelná legrace. Život bez humoru si vůbec nedokážu představit. Nejen umět si udělat legraci sama ze sebe… Ale smích je koření života. Přemýšlím, jestli jsem vám vůbec řekla něco vtipného… (smích)

Daniela je holka do nepohody.
To nevím. Umím se nakrknout a mít blbou náladu. Mně vlastně vyhovuje, když mě někdo trochu setře, a uvědomím si, že to nebylo nic zásadního. Příklad –přijedu na dovolenou a říkám si, tak já nevím, moře vy mohlo být lepší, hotel nic moc. A najednou vedle vás někdo prohlásí, jak je to tam úžasný. A to se pak srovnám poměrně rychle. Občas mi něco přelítne přes nos. A nejsem ani holka do nepohody ve smyslu „hurá, jedeme pod stan“.

Daniela je komínkový typ.
Jsem hrozný bordelář. Co to o mě ti chlapci říkají… Asi u mě žádný z nich nikdy nespal. (smích)

Daniela žije mimořádně spořádaný život.
Jako že nepařím? Že jsem slušňačka? To si nemyslím. Neženu nic do extrému, ale slušňačka nejsem. Když se srovnám se svou sestrou, já budu určitě ta méně spořádaná.

Zpívala jste v pop-rockové kapele Zanthia a breakbeatové Alef Zero.
To vám musím říct, jak mě z Alef Zero mě vyhodili. Volala mi kamarádka, že je na našem koncertě někde u Nymburka a že se na mě jde podívat. A já seděla v Praze v Nuslích. Tak takhle jsem se dozvěděla o vyhazovu z kapely. Pak jsem obvolala celou kapelu, a nikdo mi nebral telefon. Tak jsem jim napsala e-mail a asi po týdnu jsem znala všechny důvody, proč nemít ženskou v kapele. A že nejsem časově flexibilní. (smích)

A bude teď, když máte víc času pro sebe, víc zpěvu?
Pozor, something is cooking. Nazpívala jsem duet s Alešem Hámou. A bude to milostný duet. (pyšně) Aleše mám hrozně ráda. Často se mi nestává, že by mě někdo odboural přímo na pódiu. Já jsem se dvě minuty smála a on už mezitím dávno moderoval. Je skvělý.

Taky jste si zahrála několik malých rolí v divadle. Povětšinou moderátorky nebo reportérky.
Tak to pro vás mám taky novinku. Vy se ptáte hrozně dobře, musím vás pochválit. Hrála jsem i ve vinohradském divadle ve hře Návštěva staré dámy, ale ta už skončila. Takže bych teď měla vyhlásit konec herecké kariéry. Protože už mi nikdy nikdo žádnou příležitost nedá.

Ale kdyby přece jen nabídka na větší roli přišla?
Tak jistě! (s úsměvem a napůl ironicky) Mě divadlo vždycky moc bavilo. Hrála jsem vlastně od základky. K první větší roli jsem si čuchla, když jsem hrála prostitutku ve hře Maribel a podivná rodina. To bylo super. Tam jsem měla pocit, že si můžu hodně dovolit. I když s třetím dějstvím, kdy už jsem byla napravenou ženou, jsem si nedokázala moc poradit. Role ne úplně normálních lidí se totiž hrají o poznání líp. A když naopak hraju normálního, tak mám naopak tendenci přehrávat. Moc se mi ale nelíbí, když je někdo moderátor a zároveň zpěvák i herec a pere se s tím, že neví, co je jeho hlavní džob. Nicméně divadelní i hudební prostředí mě fascinuje, možná kdybych měla víc talentu… (smích)

Nepodlehla jste, jako mnozí jiní, trendům posledních měsíců, jako je otužování či metoda Wima Hofa?
Nevadilo mi podlehnout běžeckému boomu. Když zavřeli republiku, všichni začali běhat, aby po dvou měsících zjistili, že mají pochroumaná kolena. Ale k otužování jsem byla skeptičtější. Je pro mě přece jen méně příjemné. Ale abych byla upřímná, zkoušela jsem se projít po sněhu, nicméně žádný euforický zážitek se nedostavil.

Jaký je váš životní cíl či nesplněný sen?
Samozřejmě je to partnerství a dítě. To je pro mě alfa a omega všeho. Co si budu v práci dokazovat?! Ne, že bych měla splněno, zlepšovat se můžu vždycky, ale ambice mám teď v osobním životě.